Změna velikosti písma

Drobečková navigace

Úvodní stránka > Historie, škola

Historie, škola

O historii Obce Dynín, napsal pan František Pudil u příležitosti Setkání rodáků, které se konalo 26.srpna 2000.

Vážení spoluobčané, rodáci a hosté

Nejprve Vás všechny srdečně vítám v naší obci a zvláště vítám ty, kteří navštěvovali tuto budovu -v minulosti školu, která byla pro nás žáky 5 a nebo i 8 let polovičním domovem.

Zde, v těchto místech, jsme se učili číst, psát, počítat a získávali jsme od pánů učitelů základy vzdělání pro náš budoucí život.
Proto bych chtěl zavzpomínat na dobu, kdy vznikly první návrhy stavby naší školy, a také na učitele, s  kterými jsme se během školní docházky setkávali.

Jak je Vám některým známo, dříve se chodilo do školy z obcí Dynína a Lhoty do Bošilce, kde kapacita tříd již nestačila na množství žáků, škola byla přeplněna a cesta z Dynína do Bošilce, kterou žáčci museli absolvovat většinou v dřevácích, byla velice špatná - v létě většinou bláto, v zimě často zaváto sněhem. Lhotečtí si zase stěžovali, že děti jsou stále nemocné, protože chodí do školy okolo bošileckého rybníka, kde je vlhko a fouká tam zvláště v zimě ostrý a velmi studený vítr. Proto přišel návrh od lhoteckého okresního starosty a bývalého poslance rakouského sněmu, pana Tomáše Mazance, aby se postavila škola v Dyníně. Tento návrh podpořil i dynínský starosta pan Jindra čp. 15 s celým zastupitelstvem. Hlavní slovo v této věci však měl pan František Sojka, který v Dyníně koupil statek číslo 1 a podle zápisu v kronice měl největší zásluhu na stavbě školy pro své známosti jako bývalý poslanec.  Místo, na kterém dnes bývalá škola stojí však tehdy nebylo volné. Na prostřed návsi stála pastouška, čili chudobinec a byla tam chalupa pro obecního slouhu a stáj s bahnitým výběhem pro plemenné býky. Proto tyto dvě nemovitosti bylo třeba zrušit, aby se mohl navážet stavební materiál a začít vlastní práce na stavbě. Pro obecní chudé se postavila chalupa za vsí u pelejovického potoka a plemeníky převzal jeden z hospodářů.

S vlastní stavbou školy se započalo v dubnu roku 1923 a ještě téhož roku v říjnu se začalo ve škole vyučovat. Stavba trvala necelých sedm měsíců. Při tehdejší mechanizaci, kterou bylo dřevěné kolečko,lopata a krumpáč se to zdá téměř neuvěřitelné. Dnešní stavba takové budovy by při moderním vybavení veškerou mechanizací  trvala nejméně 2 roky. A to ještě jak už jsem uvedl v témž roce 1923 byla postavena budova pro obecní chudé se čtyřmi malými byty a poměrně velká skladovací budova pro potřeby školy- dnešní hasičská zbrojnice. Samozřejmě, že na stavbě se podílela celá obec: zemědělci přiváželi kámen z Mazelova, cihly a tašky z nádraží z bošilecké cihelny. Ostatní lidé byli zaměstnáni pomocnými a řemeslnými pracemi. Škola byla postavena na tu dobu moderní, dole byly dva pěkné byty pro učitele a nahoře dvě prostorné třídy, kabinet s hodinovým strojem, který uváděl do chodu bicí hodiny na škole. Dále tam byla ještě sborovna a dívčí a chlapecké záchodky.

Po zahájení vyučování začalo docházet do školy 48 dynínských žáků, ke kterým v roce 1924 v lednu přibylo dalších 13 žáků ze Lhoty, kteří se zatím tísnili v jedné třídě. Z jakých důvodů nebyla otevřena druhá třída jsem nikdy nezjistil. Ta byla dána do provozu až v roce 1927.

A teď k pánům učitelům. Prvý, který začal učit na nové  škole byl pan řídící Čáp. Ten tady dlouho nepobyl, nejspíše si zlámal nohu a vystřídal jej pan řídící učitel Augustin Koranda. Byl to dobrý pedagog a velký pěstitel a milovník všech stromů, jak ovocných, tak okrasných. Mnoho jeho žáků si tuto vlastnost odneslo do života a to se také projevilo ve výsadbě stromů v okolí školy, kapličky i obce.Bohužel, lidé s motorovými pilami již skoro všechno zničili. Pana řídícího Korandu musíme ještě pochválit za krásně krasopisně vedenou obecní kroniku, kterou založil okresní školní inspektor Kolář. Tu bych Vám doporučil k nahlédnutí, bohužel se po něm nenašel nikdo, kdo by v této činnosti pokračoval. Několik roků v první republice, celou válku a část doby, kdy vládli komunisté, nebyla kronika vedena, nikdo toto nechtěl vykonávat, až asi od roku 1972 se této práce ujal pan Josef Jindra z čp.15, který musel shánět informace o věcech dávno minulých, aby alespoň zachytil válečná a poválečná léta. V té době však byly zápisy kontrolovány okresním ideologem a pravda se mohla psát jen v uvozovkách. Pan  Jindra nám bohužel předčasně zemřel a zase se nenašel nikdo, kdo by v zápisech do kroniky pokračoval.

Pan řídící Koranda učiteloval u nás v Dyníně od roku 1925 až do roku 1934, kdy odešel do důchodu a asi rok a půl ho zastupovala jeho dcera učitelka Marie Klečková. Její manžel byl také učitelem, který učil ve Veselí nad Lužnicí, kam se potom  odstěhovali.

Na prázdné místo řídícího učitele nastoupil potom velmi sympatický a inteligentní pán, dobrý pedagog, učitel Karel Vojta. Ten se velmi dobře hodil do doby, která nás brzy očekávala. Jeho velkou výhodou bylo, že uměl německy, byl dobrý diplomat a při domovních kontrolách dělával tlumočníka, kdy mnohého- podle němců sabotéra zachránil buď před pokutou a nebo dokonce koncentračním táborem. Pan řídící Vojta byl občany a hlavně žáky velmi oblíben a hodně se zúčastnil práce na vedení obce. Myslím, že je nás tady hodně, které pan řídící Vojta učil a určitě jsme byli nejlépe připravenými žáky ze sousedních obecných škol, když jsme přešli na jiné ústavy. Pan řídící zde učiteloval až od svého důchodového věku, tj. do roku 1960. Díky mu za všechno.

Po něm nastoupil pan řídící učitel František Zelenka a jeho paní učila ve školce, kterou jsme otevřeli v prostorách bytu pro druhého učitele. Mezitím se v tomto bytě vystřídalo plno, organizací jako : Národní výbor, JZD a svazáci. Pan řídící Zelenka byl také velmi dobrý učitel a přitom byl ještě podnikavý a iniciativní člověk. On byl původcem toho, že se udělala ve školní budově moderní školka s kuchyní a výtahem, že jsme začali s kanalizací obce, kde na plán 430 metrů jsme ten rok udělali 870 metrů. Dále zařídil, že se udělala generální oprava školy včetně ústředního topení a fasády a to při plném provozu školy. Také se podílel na budování parků na vsi, mimo jiné, tahal se mnou brány po zasetí, jak dokumentují fotografie z tehdejší doby. Výčet jeho práce pro naši obec jest velmi bohatý, ale ještě velký podíl má na stavbě společné budovy pro obecní úřad, družstvo, poštu a obchod. Tuto důležitou stavbu jsme ještě rozjeli, ale potom nastalo sloučení národních výborů Dynín + Neplachov + Bošilec + Lhota. Na místo předsedy MNV byl zvolen pan František Průša z Neplachova, ale musíme přiznat, že se o stavbu staral velmi dobře ke spokojenosti všech zúčastněných organizací. Pan řídící Zelenka u nás učil až do svého důchodu a potom se odstěhoval do Českých Budějovic, kde žije dosud. Díky mu za všechno, co pro obec a lidi vykonal. 
 
Po něm zde učilo ještě několik učitelů, vždy jen kratší dobu, ale žádný zde již nebydlel, což začalo negativně ovlivňovat chování dětí. Špatnou politikou tehdejší vlády se vesnice vylidnily, nebyli zde mladí lidé a tím nebyly ani děti, zavřely se školy a ze vsí zmizeli kantoři, kteří byli hybnou pákou všeho dění v obci. Pan učitel měl vždy na vesnici své morální poslání a byl vždy nositelem kultury v obci, kde působil.

Ještě se musím zmínit o kantorech, kteří zde učili, když byly otevřeny obě třídy, což bylo zvláště z počátku školy. První dvoutřídka byla otevřena v roce 1927 a poté se druhá třída dávala do provozu vždy podle počtu dětí. Bohužel na všechna jména učitelů druhých tříd si již ani pamětníci nevzpomenou.

Byli to:

  • pan učitel: Bodlák, Boháč, Voneš, Svoboda
  • paní učitelka: Klečková, Šachlová, Stachová
  • dívčí ruční práce: Slancová, Štíchová, Jindrová

Bohužel, dětí bylo stále méně, takže v roce 1981 se ve škole učilo naposledy.

Po nástupu komunismu v naší vlasti byli z vesnic lidé násilím stěhováni, mladí nuceně nasazeni do průmyslu, který sídlil vždy ve městě. Z počátku se lidé bránili, museli být tvrdě donucováni, ale když poznali, že ve městě je život hezčí a hlavně lehčí a více placený, nastal hromadný únik z vesnic, kde zůstávali jen starší lidé. Příkladem je sousední vesnice Lhota, která za první republiky a za války byla jedna z nejmodernějších a nejpokrokovějších vesnic a dnes v ní žije jen asi 17 obyvatel a z toho počtu je 10 důchodců. Za války tato obec snadno postavila proti Dynínu fotbalové mužstvo, co tam bylo mladých lidí.

Sousední obec Bošilec měla ještě za války 480 obyvatel. Dnes tam žije 216 lidí. Dříve tam byly 3 obchody, 2 řezníci, 3 hospody, 2 kováři, 1 truhlář, 1 holič - dnes kromě 1 obchodu tam není nic než kostel, který zeje takřka prázdnotou, protože lidé se po vzoru našich demokratických představitelů raději klaní zlatému teleti.

V naší škole jsme si jako žáci za pana řídícího Vojty udělali sčítání lidu a domů v naší obci.  Bylo to v roce 1938 a napočítali jsme 361 obyvatel bydlících v 65 domech. V roce 1990 jsem byl pověřen sčítáním lidu, které se provádělo celostátně. Já měl přiděleny obce Dynín, Lhota, Bošilec a Neplachov.

Ve všech jmenovaných vesnicích byl velký úbytek obyvatel- nejmenší v Neplachově. Když jsem srovnával naše školní sčítání z roku 1938 se státním v roce 1990, tak v naší obci ubylo 65 obyvatel a přibylo 24 domů. A to se naše vesnice strukturně změnila z obce čistě zemědělské na obec poloprůmyslovou. Čili, možnost dostat tady práci je vcelku dobrá, ale lidé ubývají stále. Jednak se rodí málo dětí a mladí lidé nemají zájem na vesnici žít.
 
Chtěl bych se ještě vrátit do doby po válce, kdy se zdálo, že život na vesnici bude stejný jako ve městě. Po roce 1945 se hlavně v zemědělství začala nahrazovat ruční práce prací strojovou a tím vlastně vznikala menší potřeba pracovních sil. Příkladně většina mladých zůstávala dříve ve svém rodišti nebo se oženili a provdaly v blízkém okolí. V té době bylo u nás ve vsi 10 chlapců a 14 děvčat narozených v rozmezí roků 1925- 1929. Z těchto mladých lidí zůstal ve vsi 1chlapec a 6 děvčat. Ostatní odešli za prací a lepším životem většinou do města. Toto byl zatím dobrovolný odliv obyvatel z vesnice, ale po roce 1948 museli obec opustit pod nátlakem režimu další lidé, třebaže v zemědělství byl v té době naprostý nedostatek pracovníků.

Vyhrožování, donucovací prostředky byly tehdy na vesnici denním úkazem. V roce 1952 začalo v naší obci tak zvané přesvědčování zemědělců do JZD. Nechtěl tam dobrovolně vstoupit nikdo. Po několika týdenním tvrdém donucování se družstvo konečně podařilo založit, ale bez osmi tak zvaných kulaků. Rozoraly se meze a nikdo nevěděl, co se bude dále dít. Předsedou tohoto družstva byl zvolen  pan Štěcha čp. 6 - rozumný člověk a pod heslem "Vesnice jedna rodina" přes zákaz OV strany nás osm
do družstva vzal také. Zatím se žádné sankce neděly a tak jsme všichni dne 1 října vyjeli " manifestačně", jak psali noviny, na společné setí. Toto družstvo v tomto složení vydrželo do února 1953, kdy OV strany nejprve rozpustil družstvo, předsedu zbavil funkce a nás osm kulaků z družstva vyloučili a založili družstvo nové s novým předsedou. Nám byly přiděleny pozemky na konci katastru a začala pro nás bitva o přežití. Za každou malou nedodávku zemědělských produktů byly vysoké pokuty a nebo kriminál.

Toto okusili zemědělci jako již zesnulý p. Václav Malecha, který se ohradil proti odebrání jeho traktoru, že jej nevydá. Druhý den pro něho přijeli a zavřeli ho v Soběslavi, aby změkl. Traktor mu stejně sebrali, nějaký čas snad zametal ulice a před kriminálem ho zachránilo jen to, že byl střední zemědělec, a že se s ním počítalo do budoucího družstva.

Hůře dopadl pan Antonín Kotouč, také již zemřelý, za to, že nezalhal a mluvil pravdu, že nemá zasetu řepku v agrotechnické lhůtě, tj. do 31. srpna. Dostal 4 měsíce tuhého vězení na Borech a byl podle jeho slov umístěn s vrahy na jedné cele. Ovšem tento zemědělec vlastnil 30 hektarů. Pan řídící Frejlach, který nás učil na pokračovací škole v Bošilci, nám říkával, když nám dával různé rady do života : " Hoši, někdy také s pravdou si uškodíte, když to prospěje dobré věci, je lépe zalhat". A tato jeho rada, na kterou jsem si tehdy vzpomněl, mě zachránila od kriminálu a řepku jsem zasel 2 dny po stanoveném termínu.

Od roku 1950 až do roku 1957 byly na vesnicích nesnesitelné životní podmínky. V družstvech se platilo málo nebo také nic a soukromníci byly oškubáváni ze všech stran. Neplnění znamenalo pokuty nebo tresty vězení, taková mizérie nebyla ani za okupace. Byly předepsány tak vysoké daně, že je nebylo možno zaplatit a tak nás ještě potrestali 100% penalizací, to znamená, že kdo dlužil 20 000 Kč, tak mu připsali dalších 20 000 Kč a zaknihovalo se 40 000 Kč. Tato suma při vstupu do družstva byla z knih vymazána, ale dlužný obnos byl odečten z celkového vkladu každého vlastníka. Tak se ničili pracovití lidé i naše zemědělství. Byla to velmi krutá doba, kterou dělali bohužel Češi - Čechům.

V listopadu roku 1989 ukončili vládu ve státě komunisté, což vítal takřka celý národ. Ovšem vývoj demokracie, kterou jsme tak toužebně očekávali se dostal do špatných rukou a zklamal většinu lidí. Třídní společnost a korupce, která byla za komunismu, místo aby se zlikvidovala, naopak velice narostla.

Takhle jsme si demokracii nikdo nepředstavoval, ale musíme doufat, že se toto vše upraví ke spokojenosti celého našeho národa. My staří již žádné zázraky očekávat nemůžeme, ale přejeme našim potomkům, aby měli lepší život nežli měla naše generace. Žití v první republice - také nebyla žádná sláva, za okupace byl strach a hlad, za komunismu- teror a násilí.

Doufejme, že se již taková zvěrstva ve světě a u nás opakovat nebudou, a že budeme žít v míru, svobodě, pokoji a spravedlnosti.

To je moje přání i pro Vás pro všechny, k tomu Vám všem přeji pevné zdraví a aby se Vám u nás dnes hodně líbilo a vzpomínali jste rádi na dnešní setkání.